Svaz Sphagno-Caricion canescentis zahrnuje nejkyselejší, nejméně vápnitá a druhově nejchudší minerotrofní rašeliniště. Na vyvýšených místech se může projevovat i plošně malý, ale zaznamenatelný vliv sycení výhradně srážkovou vodou (ombrotrofie). Svaz sdružuje různé rašeliništní biotopy, a to jak člověkem vytvořené a udržované rašelinné louky, tak i přirozená společenstva okrajů (laggů) horských a podhorských vrchovišť, plovoucích rašelinných ostrovů nebo okolí vývěrů minerálně velmi chudých vod. Typickými druhy málo zapojeného bylinného patra jsou stejné druhy nízkých ostřic, které rostou i ve vegetaci svazu Caricion canescenti-nigrae (Carex canescens. C. echinata. C. nigra a C. panicea), vysoké ostřice (C. rostrata, vzácněji i C. lasiocarpa), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), přesličky (Equisetum fluviatile . E. sylvaticum) a keříčky brusnic (Vaccinium myrtillus . V. vitis-idaea) a klikva bahenní (Oxycoccus palustris). V některých společenstvech svazu roste i masožravá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) nebo se v nich výrazněji uplatňují některé trávy (Agrostis canina. Anthoxanthum odoratum. Briza media. Calamagrostis villosa. Festuca rubra. Molinia caerulea s. str. a Nardus stricta), případně i dvouděložné byliny (např. Cirsium palustre. Epilobium palustre. Lysimachia vulgaris. Menyanthes trifoliata. Trientalis europaea . Viola palustris). Dominantní složkou těchto rašelinišť jsou však kalcifobní rašeliníky, zejména druhy z okruhu Sphagnum recurvum s. l. (S. angustifolium. S. fallax a S. flexuosum). V jejich souvislých kobercích bývají vtroušeny i jiné mechy, zejména Straminergon stramineum a vzácněji Aulacomnium palustre a Warnstorfia exannulata. Na sušších místech mohou dominovat jiné kalcifobní mechorosty, například Polytrichum commune. Sphagnum capillifolium a S. palustre. Ve srovnání se svazem Caricion canescenti-nigrae jsou porosty druhově chudé jak v bylinném, tak i mechovém patře. Oproti jiným typům rašelinišť jsou ochuzeny především o luční druhy a druhy náročnější na obsah minerálů. Důvodem je extrémně kyselá reakce prostředí, velká koncentrace toxického železa a silná konkurenční schopnost dominujících rašeliníků (Hájek et al. 2002, Rozbrojová & Hájek 2008). Na místech vyvýšených nad hladinu vody se mohou objevit i některé vrchovištní druhy, např. Carex pauciflora. Eriophorum vaginatum a Sphagnum magellanicum, oproti vrchovištím je však svaz dobře floristicky diferencován přítomností trav, širokolistých bylin, sítin a přesliček, jež využívají minerálů a živin (dusíku, fosforu a draslíku), které přináší podzemní voda. V porostech svazu Sphagno-Caricion canescentis naopak chybějí vrchovištní druhy, jako jsou Andromeda polifolia. Betula nana. Empetrum hermaphroditum. E. nigrum, Ledum palustre. Trichophorum cespitosum. Vaccinium uliginosum. Sphagnum compactum a S. fuscum. Koncentrace fosforu a amoniakálního dusíku ve vodě dosahují v přechodových rašeliništích svazu Sphagno-Caricion canescentis nejvyšších hodnot ze všech našich rašelinišť (Neuhäusl 1975, Hájek et al. 2002, J. Navrátilová et al. 2006). Ani pH není kvůli neustálému přísunu vody z podloží tak extrémně nízké jako v případě vrchovišť a pohybuje se mezi 4 a 5,5 (Rybníček 1974, Hájek et al. 2002, J. Navrátilová & Navrátil 2005a, b). Třetím významným rozdílem oproti vrchovištím je vysoká koncentrace některých kovů, například železa ve vodě nebo draslíku v půdě (Hájek et al. 2002). Malý počet druhů specializovaných na rašeliništní biotopy s pH kolem 5 (Hájek et al. 2007) se podobně jako v případě svazu Caricion canescenti-nigrae odráží v malém počtu diagnostických druhů jednotlivých asociací.

Společenstva svazu se v naší krajině objevují od konce atlantiku, většinou však až v subboreálu a subatlantiku (Rybníček in Rybníček et al. 1984: 15–68, Rybníčková et al. in Poulíčková et al. 2005: 29–57). Řada porostů vznikla až pod vlivem zemědělského hospodaření na místě původních porostů vlhkomilných dřevin, lesních pramenišť a na okrajích rybníků. Třebaže mnoho lokalit zaniklo při velkoplošném odvodňování krajiny, patří společenstva svazu v rámci rašelinišť k nejméně ohroženým. Mnohé lokality kvůli změnám hospodaření nebo odvodňování stále zanikají, na druhou stranu však v naší krajině přibývá porostů, které vznikají expanzí rašeliníku Sphagnum flexuosum do minerálně bohatších typů rašelinišť a jejich následnou acidifikací (Hájek et al. 2002, J. Navrátilová et al. 2006).

Protože svaz nebyl vždy odlišován od floristicky příbuzného svazu Caricion canescenti-nigrae, nelze zatím stanovit jeho celkové rozšíření v Evropě. Vyskytuje se pravděpodobně souvisle v celé severní, západní a střední Evropě, s výjimkou vápencových oblastí. Odpovídající porosty jsou doloženy ze všech sousedních zemí. V jižní Evropě se vyskytuje už jen ostrůvkovitě (Prieto et al. 1987, Hájek et al. 2008). V České republice je tato vegetace nejhojnější v jižních a západních Čechách (Sofron 1990, 1998, J. Navrátilová & Navrátil 2005a), v západní části severních Čech (Kästner & Flössner 1933), na Českomoravské vrchovině (Klika & Šmarda 1944, Rybníček 1974), v Jizerských horách a Krkonoších (Hadač & Váňa 1967, Houšková 1981, Králová 2005) a na severovýchodní Moravě (Duda 1950, Šmarda 1950, Duda & Šula 1964, Hájek & Hájková 2002).

V rámci svazu rozlišujeme čtyři asociace, které se liší stanovištními podmínkami, zejména vodním režimem a přístupností živin, zastoupením rašeliništních specialistů a mírou antropického ovlivnění. Oproti předchozímu vegetačnímu přehledu České republiky (Rybníček in Moravec et al. 1995: 55–67) se nám nepodařilo vymezit asociace Junco filiformis-Sphagnetum recurvi Osvald 1923, Sphagno recurvi-Caricetum limosae Osvald 1923 a Carici chordorrhizae-Sphagnetum apiculati Warén 1926. První z nich byla vymezena dominancí druhu Juncus filiformis, který má širokou ekologickou amplitudu. Tato asociace nemá vlastní diagnostické druhy a většina jejích porostů se floristicky neliší od jiných společenstev svazu. Druhé dvě asociace byly vymezeny na základě přítomnosti jednoho vzácného druhu a celkovým druhovým složením se prakticky neliší od asociace Sphagno recurvi-Caricetum rostratae. V důsledku nízké pokryvnosti Carex chordorrhiza a C. limosa ve většině porostů je nebylo možné vymezit ani na základě dominance. Carex chordorrhiza je rovněž zastoupena v originální diagnóze asociace Sphagno recurvi-Caricetum rostratae (Steffen 1931).

Některé asociace svazu jsou pojmenovány po druhu Sphagnum recurvum, který se však v taxonomické literaruře z posledních desetiletích dělí na několik úžeji pojatých druhů. Vlastní S. recurvum v úzkém pojetí je vzácný severoamerický druh, který v Evropě neroste (Hill et al. 2006). Většina populací dříve u nás určovaných jako S. recurvum patří k druhům S. angustifolium. S. fallax a S. flexuosum. Protože se však druhy v agregátu S. recurvum neliší ve svých mezidruhových vazbách a stanovištních nárocích natolik, aby to mohlo ovlivnit syntaxonomický systém evropských rašelinišť, a protože nové molekulárně-taxonomické studie sekce Cuspidata naznačují, že současné druhové pojetí nemusí přetrvat, ponecháváme jméno S. recurvum v názvu jednotlivých asociací.