Struktura a druhové složení. V těchto lesích převažují habr obecný (Carpinus betulus) a dub zimní (Quercus petraea agg.), které rostou buď ve smíšených, nebo monodominantních porostech. Dub zimní je někdy nahrazen dubem letním (Quercus robur), zejména v jižních a jihozápadních Čechách a v říčních nivách. Často je přimíšena lípa srdčitá (Tilia cordata) a místy i buk lesní (Fagus sylvatica). Ve smíšených porostech tvoří duby zpravidla vyšší úroveň stromového patra a habr s lípou nižší úroveň. V prosvětlených porostech a na místech s omezenými stavy zvěře se může bohatě vyvíjet keřové patro, které tvoří zejména zmlazující se dřeviny stromového patra a z dalších hlavně Acer campestre, Cornus sanguinea, Corylus avellana, Crataegus laevigata, C. monogyna s. l. a Lonicera xylosteum. V bylinném patře jsou hojně zastoupeny hájové druhy Campanula rapunculoides, Carex digitata, Convallaria majalis, Festuca heterophylla, Fragaria vesca, Galium odoratum, G. sylvaticum, Hepatica nobilis, Hieracium murorum, Lathyrus vernus, Melica nutans, Pulmonaria obscura, Stellaria holostea, Veronica chamaedrys a Viola reichenbachiana. V prosvětlených porostech se často vyvíjejí rozsáhlé porosty lipnice hajní (Poa nemoralis), na kyselých půdách jsou běžné druhy Festuca ovina, Luzula luzuloides, Maianthemum bifolium a Melampyrum pratense, na suchých a teplých stanovištích Lathyrus niger, Melittis melissophyllum, Primula veris a Tanacetum corymbosum. Pravidelně je vyvinut jarní aspekt s geofyty, z nichž nejběžnější je Anemone nemorosa. V porostech se obvykle vyskytuje 25–35 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 400 m2. Mechové patro je vyvinuto většinou jen nevýrazně na místech, kde se nehromadí listový opad. Častějšími druhy jsou Atrichum undulatum, Brachytheciastrum velutinum, Hypnum cupressiforme s. l., Plagiomnium affine s. l. a Polytrichum formosum.
Stanoviště. Galio-Carpinetum se vyskytuje v teplých a suchých nížinách a pahorkatinách, v nadmořských výškách do 450 m, jen vzácně výše. Vyvíjí se jak na rovinách a mírných svazích, tak na strmých svazích všech orientací, pokud na nich nedochází k akumulaci suti nebo výrazné půdní erozi. Půdy jsou nejčastěji čerstvě vlhké až v létě vysychavé kambizemě na tvrdých horninách nebo hnědozemě na svahovinách a spraších či sprašových hlínách. Rozpětí půdních poměrů je však velmi široké a sahá od rendzin na vápenci po fluvizemě v říčních nivách. V nivách mohou být půdy na jaře velmi vlhké, v létě však vysychají. Půdní pH kolísá v závislosti na matečné hornině od 4,5 do 7,5, poměr C : N většinou mezi 10 a 20 a stupeň nasycení sorpčního komplexu je velmi variabilní (Neuhäusl & Neuhäuslová 1968, Neuhäusl & Neuhäuslová-Novotná 1968, 1972b, Chytrý & Vicherek 1995).
Dynamika a management. Tyto dubohabřiny se vyvíjely pod vlivem dlouhodobého výmladkového hospodaření, které zvýhodňovalo habr na úkor ostatních dřevin. Lesy s převahou habru vznikly většinou z bývalých lesů středních, zatímco lesy s větším zastoupení dubu se vyvinuly převážně z lesů středních, v nichž byly duby ponechávány jako výstavky, nebo z pastevních lesů. Od ukončení tohoto tradičního lesního hospodaření, k němuž došlo ve většině porostů kolem poloviny 20. století, probíhá spontánní sukcese spojená se zapojováním stromového patra. Ta může být místy tlumena vysokými stavy zvěře, která omezuje přirozenou obnovu (P. Petřík et al. 2009). Alespoň v rezervacích chránících zbytky bývalých výmladkových lesů je pro ochranu biodiverzity žádoucí občas prosvětlit stromové patro, případně obnovit tradiční formy hospodaření. Ostatní porosty je vhodné obhospodařovat metodami tzv. přírodě blízkého lesnictví.
Variabilita. V dřívějších přehledech lesní vegetace České republiky (Neuhäusl in Moravec et al. 1982: 102–152, Neuhäuslová in Moravec et al. 2000: 70–115) bylo rozlišováno větší množství subasociací, které popisovaly širokou ekologickou variabilitu geograficky vymezené asociace Melampyro nemorosi-Carpinetum. V předloženém pojetí vymezujeme asociaci Galio-Carpinetum více ekologicky a některé porosty z ní oddělujeme do asociací Stellario holosteae-Carpinetum betuli a Primulo veris-Carpinetum betuli, přesto však tato asociace zůstává dosti variabilní. Rozlišujeme následující varianty:
Varianta Luzula luzuloides (LBB01a) s diagnostickými druhy Avenella flexuosa, Festuca ovina, Genista germanica, G. tinctoria, Luzula luzuloides, Melampyrum pratense a Veronica officinalis je hojná na živinami chudých půdách v celém areálu asociace. Může se vyvíjet na strmých svazích na kyselých horninách, ale i na rovině v místech, kde byla půda ochuzena hospodářskými zásahy v minulosti, například hrabáním steliva. Varianta je přechodem k acidofilním doubravám asociace Luzulo luzuloidis-Quercetum petraeae a odpovídá subasociaci G. s.-C. b. luzuletosum Oberdorfer 1957.
Varianta Luzula pilosa (LBB01b) s diagnostickými druhy Carex brizoides, Luzula pilosa, Oxalis acetosella a Vaccinium myrtillus se vyskytuje na kyselých a živinami chudých, často těžkých a vlhkých půdách zejména v oblasti moldanubického plutonu ve středních, jižních a západních Čechách. Většina lokalit se nachází v nadmořských výškách 400–500 m. V minulosti byla v těchto porostech často zastoupena jedle. Jde o přechodné porosty k acidofilním doubravám asociace Vaccinio vitis-idaeae-Quercetum roboris.
Varianta Deschampsia cespitosa (LBB01c) s diagnostickými druhy Aegopodium podagraria, Ajuga reptans, Campanula trachelium, Carex sylvatica, Convallaria majalis, Deschampsia cespitosa, Frangula alnus, Heracleum sphondylium, Lysimachia nummularia, Maianthemum bifolium a Molinia arundinacea. Ve stromovém patře se jako dominantní druh často vyskytuje Quercus robur. Tato varianta se nachází zejména na těžkých a přechodně vlhkých půdách ve východočeské části České tabule, roztroušeně se však objevuje i jinde, například ve Středomoravských Karpatech. Jde o přechodnou variantu k asociaci Stellario holosteae-Carpinetum betuli, která zčásti odpovídá subasociaci G. s.-C. b. molinietosum Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1966.
Varianta Primula veris (LBB01d) se vyznačuje hojnějším výskytem teplomilných druhů Acer campestre, Ligustrum vulgare a Sorbus torminalis v keřovém patře a Brachypodium pinnatum, Primula veris, Polygonatum odoratum, Tanacetum corymbosum a Viola hirta v bylinném patře. Nachází se v teplých pahorkatinách na suchých svazích na bazických substrátech, zejména v Českém středohoří, Českém krasu a na jihovýchodním okraji Českého masivu od Brněnska po Znojemsko. Varianta je přechodem k asociaci Primulo veris-Carpinetum betuli a odpovídá subasociaci G. s.-C. b. primuletosum veris Neuhäuslová-Novotná 1964.
Varianta Mercurialis perennis (LBB01e) s diagnostickými druhy Dryopteris filix-mas, Galeobdolon luteum agg., Mercurialis perennis a Oxalis acetosella se vyskytuje na živinami bohatých půdách, často ve vyšších polohách, někdy na přechodu k bučinám. Jde o porosty s hustě zapojeným stromovým patrem, ve kterém většinou převažuje habr.
Varianta Alliaria petiolata (LBB01f) s diagnostickými druhy Alliaria petiolata, Chaerophyllum temulum, Galeopsis pubescens, Galium aparine, Geranium robertianum, Mycelis muralis a Urtica dioica zahrnuje zčásti přechodné porosty k suťovým lesům asociace Aceri-Tilietum, zčásti ruderalizované dubohabřiny na místech s vyššími stavy zvěře, zejména v Českém středohoří, na Křivoklátsku, v Českém krasu a na Znojemsku.
Varianta Tilia cordata (LBB01g) zahrnuje porosty z oblasti za hranicí areálu habru v jižních a západních Čechách. Ve stromovém patře převládá zpravidla Quercus robur nebo Tilia cordata, v západních Čechách i Quercus petraea agg. Tyto porosty odpovídají asociaci Stellario-Tilietum Moravec 1964.
Hospodářský význam a ohrožení. Galio-Carpinetum dnes zahrnuje převážně nepravé kmenoviny vzniklé z bývalých nízkých nebo středních lesů, které slouží k produkci dubového a habrového dřeva. V mnohých porostech je vlivem hospodářských zásahů přimíšen trnovník akát nebo jehličnany, zejména borovice lesní, smrk ztepilý a modřín opadavý. Dubohabřiny se zachovalým složením bylinného patra mají význam pro zachování diverzity hájové bioty, v souvislosti s převodem porostů na vysoké lesy a zapojením stromového patra však v mnoha porostech ustoupily světlomilné druhy. Tyto lesy jsou rovněž postiženy antropogenní eutrofizací a šíří se v nich nitrofilní druhy včetně invazní Impatiens parviflora. Stanoviště dubohabřin jsou z lesnického hlediska produkčně významná, z krajinně-ekologického hlediska však nejsou převody porostů na kultury jehličnanů žádoucí. Na strmých svazích plní dubohabřiny půdoochrannou funkci. Zvláště rozsáhlejší porosty těchto lesů v okolí větších měst jsou významné pro rekreaci.
Syntaxonomická poznámka. Asociace Galio-Carpinetum byla popsána z jižního Německa (Oberdorfer 1957), kde se v jejích porostech vyskytují některé subatlantské druhy, jako jsou Lathyrus linifolius, Potentilla sterilis a Rosa arvensis (Müller in Oberdorfer 1992: 157–172). Neuhäusl (in Moravec et al. 1982: 102–152) proto zařadil české porosty do asociace Melampyro nemorosi-Carpinetum, která byla popsána z východního Německa a subatlantské druhy v ní chybějí (Passarge 1957, 1962). Podle originálního popisu však tato asociace zahrnuje druhově chudé porosty s vlhkomilnými druhy, které možná reprezentují spíš okrajovou část variability asociace Stellario holosteae-Carpinetum betuli. Přes absenci uvedených subatlantských druhů ve většině porostů mezických hercynských dubohabřin v České republice naše porosty poměrně dobře odpovídají originálnímu popisu asociace Galio sylvatici-Carpinetum betuli Oberdorfer 1957, a proto není důvod pro ně nepřijmout toto jméno používané ve vegetačních přehledech Německa, Rakouska a Polska, ale i v českých fytocenologických pracích z šedesátých a sedmdesátých let.