Do třídy Salicetea purpureae se řadí azonální společenstva vrbových křovin a vrbových nebo vrbotopolových lužních lesů osídlující břehy vodních toků a pravidelně zaplavované části říčních niv. V lesních porostech dominují stromové vrby, a to vrba bílá (Salix alba), vrba křehká (S. euxina) a jejich hybrid (S. ×rubens). Místy se také vyskytují oba naše původní druhy lužních topolů, zejména topol černý (Populus nigra). V pobřežních křovinách rostou různé druhy keřových vrb, jednotlivé porosty však často mívají pouze jednu dominantu. U nás je to nejčastěji vrba trojmužná (Salix triandra), vrba košíkářská (S. viminalis) a vrba nachová (S. purpurea), vzácně vrba lýkovcová (S. daphnoides), vrba šedá (S. elaeagnos) a židoviník německý (Myricaria germanica). Mimo naše území je významnou dřevinou těchto společenstev rakytník řešetlákový (Hippophaërhamnoides), který má rozsáhlý eurasijský areál (Meusel et al. 1978). V boreální zóně severní Evropy a Sibiře, na Pyrenejském poloostrově a ve východní Evropě jsou v rámci této třídy uváděny ještě další svazy vlhkomilných křovin, jejichž dominantní druhy (např. Amorpha fruticosa, Salix glauca, S. neotricha a S. phylicifolia; Dierßen 1996, Rivas-Martínez et al. 2001, Solomaha 2008) se ve střední Evropě přirozeně nevyskytují.

Pobřežní vrby a topoly jsou přizpůsobeny pravidelným záplavám. Vytvářejí velké množství semen, která se šíří větrem nebo vodou, ale zůstávají klíčivá nanejvýš několik týdnů. Pro jejich úspěšné vyklíčení a uchycení je nutné, aby se dostala na víceméně obnažený substrát, který zůstává po několik týdnů nasycený vodou a bez silného narušování. Vrby těchto společenstev rovněž výborně regenerují z úlomků větviček a kořenů (Karrenberg et al. 2002, Karrenberg & Suter 2003). Většina vrb má velmi ohebné větve, které zabraňují jejich polámání při povodních. U některých z nich se větvičky naopak dobře odlamují, a podporují tak jejich šíření (např. Salix euxina). V porovnání s dalšími dřevinami lužních lesů jsou světlomilné vrby a topoly konkurenčně slabé. Jejich úspěšná regenerace na otevřených náplavech je spojena s rychlým růstem a současným rozvojem mohutného kořenového systému, který zajišťuje jejich stabilitu v často narušovaném prostředí říční nivy (Karrenberg et al. 2002, 2003a). V zástinu jiných stromů však rychle odumírají.

Bylinné patro nemá specifické diagnostické druhy, které by tato společenstva odlišovaly od pobřežní nelesní lemové vegetace a ostatních typů lužních lesů. Ve srovnání s porosty lužních lesů svazu Alnion incanae je tato vegetace druhově chudší. Vyskytují se zde klonální vytrvalé rostlinné druhy, např. chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), které jsou schopny se po povodních obnovovat vegetativně a prorůstat nanesenými sedimenty. Hojně se též vyskytují jednoleté druhy, např. dvouzubce (Bidens spp.) a rdesna (Persicaria spp.), které osídlují čerstvé nánosy jemných sedimentů. Rozvoj bylinného patra je výrazně omezen, pokud vrby tvoří hustý zápoj. Mechové patro se vyvíjí pouze sporadicky, nejčastěji na bázi kmenů vrb.

Společenstva této třídy jsou s výjimkou suchých oblastí Středomoří rozšířena po celé Evropě (Horvat et al. 1974, Korotkov et al. 1991, Dierßen 1996, Hommel et al. in Stortelder et al. 1999: 165–188, Rivas-Martínez et al. 2001, Gégout et al. 2008, Solomaha 2008, Ellenberg & Leuschner 2010) a doložena jsou také ze západní Sibiře (Taran 1993, Solomeshch 2005). Výskyt některých diagnostických druhů vrb (např. Salix viminalis) sahá až do východní Asie (Chmelař & Meusel 1976). V České republice se tato vegetace vyskytuje od nížin do podhorských oblastí. Je součástí přirozené zonace a sukcese rostlinných společenstev v potočních a říčních nivách. Osídluje štěrkovité až hlinité náplavy a říční břehy pravidelně zaplavované při jarním tání, ale mnohdy i během vegetačního období po vydatných deštích. V méně často zaplavovaných polohách nivy do porostů vrb záhy expandují dřeviny svazu Alnion incanae, zejména Alnus glutinosa, A. incana a Fraxinus excelsior.

Doklady o výskytu pobřežních vrbin na našem území pocházejí z pozdního glaciálu, kdy v říčních nivách pravděpodobně tvořily mozaiku s vysokobylinnou nelesní vegetací (Rybníčková & Rybníček in Neuhäuslová et al. 1998: 34–42, Břízová 1999). V holocénu, když do nivních porostů expandovaly konkurenčně silnější dřeviny lužních lesů (Brown 1988, Břízová 1999), se jejich rozloha nejprve zmenšila a znovu se rozšířily ve středověku pravděpodobně vlivem pravidelnějších a rozsáhlejších záplav po odlesnění horních částí povodí (Slavíková 1976, Opravil 1983) a hospodaření člověka v lužních lesích. Rozvoj vrbových a topolových porostů mohl být podpořen těžbou dřeva v lesích, která vedla k prosvětlení lesů, a lesní pastvou, která narušovala bylinné patro a omezovala zmlazování mnohých jiných dřevin (Nožička in Mezera 1958: 41–52, Vrška et al. 2006). Není vyloučena ani výsadba vrb využívaných například při výrobě košíků. Výskyt vrbotopolových luhů a vrbových křovin byl omezen během 19. a 20. století, kdy byla regulována většina našich větších toků a změnil se jejich průtokový režim (Mezera 1958). Regulace vedly jednak k přímé destrukci příbřežních porostů při zpevňování říčních břehů, jednak omezily jarní záplavy a způsobily pokles hladiny podzemní vody v nivách, čemuž odpovídají zaznamenané sukcesní změny k mezofilnějším typům lesů (Horák 1961, Vrška et al. 2006).

Třída Salicetea purpureae zahrnuje jediný řád, Salicetalia purpureae Moor 1958, do kterého se u nás řadí tři svazy, a to Salicion triandrae, Salicion elaeagno-daphnoidis a Salicion albae.