Svaz LFA

Festuco-Pinion sylvestris Passarge 1968

Bazifilní kontinentální bory

nové hledání

V kontinentálních oblastech severovýchodní části střední Evropy se roztroušeně vyskytují borové lesy, v jejichž podrostu jsou zastoupeny boreokontinentální druhy, hlavně brusnicovité keříčky Vaccinium myrtillus a V. vitis-idaea, vzácněji i Arctostaphylos uva-ursi a další druhy čeledi Ericaceae, a taky různé druhy suchomilných mechů, jejich pokryvnost je však omezená. Na rozdíl od jiných boreokontinentálních borů jsou v těchto porostech hojné suchomilné kontinentální druhy, např. Brachypodium pinnatum, Carex ericetorum, Galium verum, Gypsophila fastigiata, Peucedanum oreoselinum, Polygonatum odoratum a Pulsatilla patens (W. Matuszkiewicz 1962, Heinken 2008). Díky výskytu těchto druhů je bylinné patro nápadně druhově bohatší než u boreokontinentálních borů svazu Dicrano-Pinion sylvestris.

Tyto bory jsou vázány na mírně kyselé až bazické písky, případně pískovce a vzácně i jiné horniny. Oproti borům svazu Dicrano-Pinion sylvestris jsou jejich půdy bazičtější a obvykle i sušší. Nejhojnější jsou tyto bory na písčinách východního Polska (W. Matuszkiewicz 1962, J. M. Matuszkiewicz 2001), na Ukrajině (Didukh et al. in Didukh et al. 2011: 143–199) a zřejmě i v navazující části Běloruska a Litvy v hemiboreální zóně a oblastech, které k ní přiléhají na jihu (W. Matuszkiewicz 1962). Ostrůvkovitě se však vyskytují i v kontinentálních oblastech východního a jižního Německa (Korneck 1974, Oberdorfer in Oberdorfer 1992: 33–41, Heinken & Zippel 1999, Berg in Berg et al. 2004: 459–468, Heinken 2008) a severních Čech (Kolbek 2004, J. Novák & Sádlo 2005, Kolbek & Chytrý in Chytrý et al. 2010b: 331–340).

Na syntaxonomické hodnocení těchto borů není v literatuře jednotný názor. Část německé a polské literatury včetně nejnovějších syntetických zpracování považuje tyto bory za samostatnou asociaci v rámci svazu Dicrano-Pinion sylvestris (W. Matuszkiewicz 1962, Heinken & Zippel 1999, J. M. Matuszkiewicz 2001, Heinken 2008). Naopak velkou syntaxonomickou váhu těmto borům dávají jiní němečtí autoři (Oberdorfer et al. 1967, Passarge & Hofmann 1968, Korneck 1974, Oberdorfer in Oberdorfer et al. 1992: 33–41), kteří je oddělují do samostatné třídy Pyrolo-Pinetea Korneck 1974 (syn. Pulsatillo-Pinetea Oberdorfer in Oberdorfer et al. 1967, Festuco-Pinetea sylvestris Passarge 1968). Koncepce samostatné třídy je založena na představě, že tyto bory vytvářejí vyhraněnou vegetaci lesostepní zóny východní Evropy a západní Sibiře. Kevey (2008) řadí k této třídě kontinentální bory v Maďarsku a Ermakov (1999, 2003) suché bory na píscích v lesostepní zóně jihozápadní Sibiře. Bory z jihozápadní Sibiře jsou však svým druhovým složením dosti podobné hemiboreálním lesům třídy Brachypodio pinnati-Betuletea pendulae Ermakov et al. 1991 a je sporné, zda si zasluhují statut samostatné třídy. Vzhledem k tomu, že dosud chybí srovnávací studie o vegetaci východoevropských lesostepních borů, nelze rozhodnout, zda je koncepce samostatné třídy lesostepních borů oprávněná. Proto jdeme střední cestou a používáme stejné pojetí jako Berg (in Berg et al. 2004: 459–468), tedy řadíme bazifilní kontinentální bory do samostatného svazu Festuco-Pinion sylvestris v rámci třídy Vaccinio-Piceetea.

Citace: Chytrý M., Zelený D., Navrátilová J. & Sádlo J. (2013): Boreokontinentální jehličnaté lesy (Vaccinio-Piceetea). Boreo-continental coniferous forests. – In: Chytrý M. (ed.), Vegetace České republiky. 4. Lesní a křovinná vegetace [Vegetation of the Czech Republic 4. Forest and shrub vegetation], p. 380–432, Academia, Praha.
Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací.