Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje lesy s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) a pravidelnou příměsí smrku ztepilého (Picea abies). Přímíšena bývá rovněž jedle bělokorá (Abies alba), někdy javor klen (Acer pseudoplatanus) nebo jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Stromové patro bývá zapojené, ale vzhledem ke klimatickým podmínkám a dlouhodobému vlivu kyselých depozic je poměrně často i rozvolněné. Keřové patro je většinou slabě vyvinuto a tvoří je zmlazení hlavních dřevin. Bylinné patro je druhově chudé; charakteristická je dominance třtiny chloupkaté (Calamagrostis villosa), kterou hlavně ve východní části České republiky někdy střídá třtina rákosovitá (C. arundinacea). Častá je přítomnost chladnomilných acidofytů sedmikvítku evropského (Trientalis europaea), podbělice alpské (Homogyne alpina) a dalších druhů horských společenstev, např. Blechnum spicant, Cicerbita alpina, Gentiana asclepiadea, Luzula sylvatica a Lycopodium annotinum. Dále se vyskytují běžné lesní acidotolerantní druhy (např. Avenella flexuosa, Dryopteris carthusiana agg., Luzula luzuloides, Maianthemum bifolium, Phegopteris connectilis, Polygonatum verticillatum a Vaccinium myrtillus), případně druhy mírně náročnější na kvalitu humusu (např. Festuca altissima, Gymnocarpium dryopteris a Prenanthes purpurea). V porostech se obvykle vyskytuje 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 400 m2. Mechové patro bývá vyvinuto slabě.
Stanoviště. Asociace se vyskytuje v montánním stupni, kde místy tvoří převažující vegetaci listnatých lesů. Osídluje svahy a hřebeny v nadmořských výškách 750–1150 m. Klima je zde chladné a vlhké, sníh se však obvykle nehromadí. Substrátem jsou kyselé silikátové horniny (zejména žuly, ruly, svory a fylity), na nichž vznikají dobře vyvinuté kambizemě, často mírně podzolované, a kryptopodzoly. Tyto půdy jsou kyselé (pH 3–5), většinou slabě zásobené živinami, vzhledem ke klimatickým podmínkám obvykle nevysychavé.
Dynamika a management. Vysokokmenné lesy většinou podléhají běžnému hospodářskému režimu. Značná část porostů dosahuje stáří 100–150 (někdy až 180) let. Zmlazení dřevin mnohdy neodrůstá, což může souviset s rozvojem porostů třtin v bylinném patře a okusem zvěří. Významný vliv měly atmosférické depozice, které ve druhé polovině 20. století silně okyselily půdy horských lesů zejména v sudetských pohořích (Hédl et al. 2011). Kyselé depozice způsobily ochuzení bylinného patra lesů o některé citlivější druhy, a mohly tak zvýraznit acidofilní charakter této vegetace.
Variabilita. V horských bučinách východosudetských pohoří často dominuje Calamagrostis arundinacea, zatímco v západní části České republiky spíš Calamagrostis villosa. V obou případech však jde často o druhově chudé porosty, které nesplňují zde přijatou formální definici asociace.
Hospodářský význam a ohrožení. Jde o hospodářské lesy poskytující převážně kvalitní bukové dřevo. Protože přírodě blízké metody hospodaření se prosazují jen velmi zvolna (Košulič 2010), jsou horské bučiny stále ohroženy nevhodnými postupy těžby a obnovy lesa, případně převodem na smrkové kultury. Dalším nebezpečím jsou kyselé depozice, jejichž vliv v půdě přetrvává z období největší zátěže v šedesátých až devadesátých letech 20. století (Hédl et al. 2011). Přestárlé, pomalu dožívající bukové porosty často postrádají vitální zmlazení, což lze alespoň zčásti přičítat okusu spárkatou zvěří.