Struktura a druhové složení. Fyziognomii porostů určuje ovsíček časný (Aira praecox), doprovázený drobnými jednoletkami, a to acidofilními (např. Spergula morisonii a Vulpia myuros), ruderálními (např. Poa annua) i běžnými efemérami mělkých suchých půd (např. Cerastium semidecandrum). Druhovou skladbu doplňují druhy oligotrofních a poloruderálních trávníků, např. Agrostis capillaris a Festuca rubra agg. Porosty jsou velmi nízké (10–25 cm) a většinou i řídké, přestože na 100 cm² může růst až 200 jedinců druhu Aira praecox. Populace ovsíčku jsou v době dozrávání obilek, tj. od poloviny května, nápadné rezavě červeným zbarvením. Tato vegetace obvykle porůstá plošky o velikosti jen několika m² a zřídka zaujímá plochy velké několik desítek m². Druhová bohatost porostů se zpravidla pohybuje v rozpětí 10–15 druhů cévnatých rostlin na ploše 4–10 m². Mechové patro s nejhojnějším druhem Ceratodon purpureus bývá pravidelně přítomno, ale dosahuje různých pokryvnostích podle míry disturbancí půdy.
Stanoviště. Asociace je vázána na slabě humózní a mělké písčité půdy typu regozem, případně regozem na skalních výchozech v oblastech se subatlanticky ovlivněným klimatem. Její výskyt je soustředěn do kolinního stupně, občas ale zasahuje do stupně suprakolinního. Průměrné roční teploty v oblastech výskytu jsou nejčastěji v rozsahu 7–8 °C a roční srážkové úhrny v rozsahu 550–750 mm. Substrát je chudý na živiny, kyselé až slabě kyselé reakce, často zhutnělý nebo s větším obsahem hlinité složky, takže ve srovnání s otevřenými písčinami tak snadno neprosychá. Společenstvo upřednostňuje mírně zastíněná místa s nepravidelným vlivem sešlapu, který kromě stresu zhutněním půdy působí často i disturbance, zejména kypření a převrstvování povrchového půdního horizontu. Aira praecox totiž snáší přistínění, ale nedokáže obsadit nestabilní a silně vysychavé plochy čistšího písku. Je také citlivá vůči pravidelnému sešlapu a konkurenci dvouděložných jednoletek, které naopak prosychání substrátu snášejí lépe a na světle jsou vitálnější (Wittig & Pott 1978). Osídluje přirozená stanoviště, např. okraje holých písečných přesypů a pískovcových plošin, daleko častěji však sekundární až ryze antropogenní biotopy, jako jsou okraje a rozvolněné interiéry písčitých borů, písčité okraje lesních cest, písčité meze, pískovny nebo fotbalová hřiště. Nejlépe vyvinuté porosty byly pozorovány v řídkých borech využívaných jako stanové kempy. Vzácně byla asociace zaznamenána na žulových zvětralinách, údajně též v severních Čechách (Korneck in Oberdorfer 1993a: 13–85).
Dynamika a management. Společenstvo je součástí subatlantského okruhu písčinné vegetace a jeho dominanta má u nás východní okraj areálu. Podobně jako u dalších jednoletek z téže ekologické a fytogeografické skupiny (např. Mibora minima a Ornithopus perpusillus) je obtížné stanovit dlouhodobou dynamiku šíření druhu. Silná synantropní vazba mluví spíše pro pozdní šíření v době bronzové až středověku, a to do druhotných biotopů kulturní krajiny. Je možné, že společenstvo bylo v minulosti hojné v řídkých borech periodicky ovlivňovaných lesní pastvou nebo průhony dobytka, případně i na úhorech živinami nejchudších písčitých polí. Vývoj společenstva je značně závislý na sezonním chodu počasí. Jeho růst podporují mírné zimy a následující srážkově bohaté jarní měsíce. V suchém jaru nebo po holomrazech se často populace Aira praecox vůbec nevyvinou. Ubyde-li disturbancí, silněji se uplatní mechorosty, lišejníky a vytrvalé trávy, které posléze jednoletky přerůstají. Kontaktními porosty bývají vřesoviště, kyselé trávníky s kostřavami (Festuca spp.) nebo s druhem Corynephorus canescens a plochy sešlapávané ruderální vegetace. Kromě pravidelných disturbancí nevyžaduje Airetum praecocis speciální management.
Variabilita. V České republice lze rozlišit tři varianty této asociace:
Varianta Spergula morisonii (TFB01a) s diagnostickými druhy Cerastium semidecandrum, Erophila verna, Spergula morisonii, Vulpia myuros a s častější přítomností mladých jedinců borovice lesní (Pinus sylvestris), které mají význam pro mírné přistínění porostů. Tato varianta vzniká při kolonizaci volného písku a zahrnuje přechodné porosty k asociaci Corniculario aculeatae-Corynephoretum canescentis.
Varianta Scleranthus polycarpos (TFB01b) s diagnostickými druhy Avenella flexuosa, Carex hirta, Scleranthus polycarpos a s mechy Ceratodon purpureus a Hypnum cupressiforme s. l. vzniká pod vlivem silnějšího sešlapu a jen slabého zraňování půdního povrchu.
Varianta Festuca ovina (TFB01c) s diagnostickými druhy Achillea collina, Aira caryophyllea, Anthoxanthum odoratum, Festuca filiformis, F. ovina, Herniaria glabra, Hypochaeris radicata, Luzula campestris a s mechem Brachythecium albicans představuje sukcesně starší stadia porostů, kde se již významně uplatňují traviny.
Hospodářský význam a ohrožení. Vegetace není přímo využívána člověkem a nemá ani ochrannou funkci proti erozi. Je útočištěm vzácnějších druhů rostlin počínaje samotnou dominantou. V současnosti zřejmě není ohrožena, protože se vyskytuje na antropogenních stanovištích, jako jsou stanové kempy, pískovny a vojenské výcvikové plochy (Täuber 1994).